Zákon č. 182/2006 Sb., insolveční zákon, zakotvuje v § 29 právo věřitelů se na první schůzi věřitelů, která následuje po přezkumném jednání, usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z funkce a že ustanovují insolvenčního správce nového. Jelikož je pro přijetí takového rozhodnutí zapotřebí hlasů nejméně poloviny všech přihlášených věřitelů (počítané podle výše pohledávek), mohou věřitelé s pohledávkami přesahujícími tuto 50 % hranici v podstatě bez souhlasu ostatních věřitelů určit nového insolvenčního správce k řešení úpadku dlužníka. Není jistě nutné poznamenávat, že takovým novým správcem je zpravidla osoba majoritnímu věřiteli známá, což vytváří prostor pro spekulace a pochybnosti o (ne)podjatosti nově ustanoveného správce. Uvedenou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí 29 NSCR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, ze dne 31. 8. 2015, kdy vyslovil, že je nezbytné respektovat, že si věřitelé zvolí jako nového insolvenčního správce osobu, která je jim známa jako natolik zdatná, že bude zárukou pro naplnění účelu a zásad insolvenčního řízení a pro řádný výkon funkce insolvenčního správce. Ani okolnost, že stejní věřitelé opakovaně v různých insolvenčních řízeních postupem podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona ustanovují novým insolvenčním správcem stejnou osobu, není důvodem, který by mohl vést k pochybnostem o nepodjatosti takového insolvenčního správce. Pochybnost by však mohla být shledána v případě, kdyby vyšlo najevo, že věřiteli ustanovený insolvenční správce tyto věřitele v jiných insolvenčních řízeních v rozporu se zásadami insolvenčního řízení zvýhodňuje.