Palčivý problém mnohých drobných podnikatelů, kterým příležitostně pomáhali při podnikání jejich rodinní příslušníci, řeší rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.2.2014, sp. zn. 6 Ads 46/2013. Zatímco inspektoráty práce přítomnost v podstatě jakékoliv osoby na provozovně podnikatele vykonávající činnost bez pracovní smlouvy či dohody s podnikatelem považovali za výkon nelegální práce a ukládali podnikatelům, jakož i vypomáhajícím osobám značné pokuty, jmenovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu toto mění a požaduje, aby inspektoráty práce v každém jednotlivém případě zkoumaly naplnění veškerých znaků nelegální práce, tj. především zda se jedná o závislou práci vykonávanou osobně a soustavně jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů, ve vztahu podřízenosti a za úplatu mimo pracovněprávní vztah, a aby důsledně rozlišovaly mezi nelegální prací a ryze obchodními vztahy (např. ze smlouvy o dílo, smluv příkazního typu) či běžnou mezilidskou výpomocí. Podle Nejvyššího správního soudu je mezilidská výpomoc součástí sociální reality, kterou právo nemůže ignorovat, a jelikož jde o vztahy přirozené a běžné, nemohou být tyto v demokratickém právním státě postihovány.